SVĚT NEVŠEDNÍ REALITY

 Markéta běžela prázdnou uličkou jako o život. Na obloze se rýsovalo pár obrysů hvězd a cestu jí osvětloval jenom měsíc. V dálce občas zazněl štěkot pouličních psů, kteří by ale člověku nikdy neublížili. Normální člověk by mohl říct, že je to jedna z těch poklidných zimních nocí.
Bála se, proto ten spěch. Viděla manžela za každým rohem, jakoby na ni křičel Baculko, stůj! Jenže nikde nebyl. Byl doma a zřejmě… Ne nemůžu na to myslet, říkala si.
Na konci uličky zahlédla okno hospody. Dokonce i v těchto nočních hodinách se tam svítilo. Markéta si uvědomila, že její manžel je opravdu jinde, doma. Pokračovala směrem k hospodě, přemýšlejíc, co má říct.
Když uchopila kliku dveří, napadlo ji, že je to po druhé, co navštěvuje tuto budovu. Manžel ji navštěvoval denně, až dokud nedokázal vstát z postele. Doufala, že tam najde pomoc. Mohl by tam být Honza, nebo i Jirka, pokud bude mít štěstí tak i Alex. 
Do tváře ji udeřil pach potu a cigaret. Až když se rozkoukala, uvědomila si, že nikoho nezná. Za dřevěným pultem čepovala mladá servírka, dubové stoly se prohýbaly pod náporem opilců, ale navzdory tomu si jí nikdo nevšiml. To je dobře, uvědomila si, kdyby mě poznali, kdo ví, co by si asi pomysleli. 
Ruku měla pokrytou červenými boláky, na které zapomněla, jakmile vyšla z domu. Teď už zase plně vnímala bolest opařeného místa.
„Promiňte, nejste vy Markéta?“ ozval se hrubý mužský hlas.
Podívala se napravo a poznala osobu, která na ni promluvila. Osobu, které mohla plně důvěřovat. „Jirko, potřebuju pomoct,“ pronesla naléhavě. 
Muž okamžitě vstal a přešel k ní. „Proboha, co se ti stalo? To ti udělal Michal?“
„Za to nemůže on, upustila jsem hrnek kávy, když… řeknu ti to od začátku, ale musíme se dát na cestu. Nevím, čeho je schopný.“
„Dobře,“ řekl a odběhl k mladé servírce zaplatit účet. Jirka byl Michalův bratr, takže nějaká podoba mezi nimi byla. Jirka vypadal ale mladší a čilý na rozdíl od Michala.
„Pojď, všechno mi řekneš cestou,“ vyzval Markétu, když zaplatil.
Vyšli na studený vzduch a zápach i hluk hospody zmizeli. Jakoby ani neexistovali. Jirka si oblékl hnědou koženou bundu s nápisem Tublatanka a vyrazili.
„Ještě před týdnem byl normální,“ řekla Markéta. „Tedy normální v rozumných mezích. Domácí pálenku pil každý den a začaly se u něj projevovat příznaky. Nadával mi do Baculky a taky do kurvy, co mu zničila život.“ Slova z ní vycházela těžko. „A jednou i do psí mateře. Zrovna včera to už pokročilo do stádia, kdy nedokázal vstát z postele. Po ruce měl pár láhvi a to mu stačilo.“
„Mlátil tě?“ zeptal se Jirka.
„Ne, jenom pil. Řekla jsem mu, že zavolám doktora. On na to: Jestli ho zavoláš, tak tě zabiju! Jsem v pořádku, rozumíš? Byla jsem tak vystrašená, že jsem upustila hrnek kávy a opařila se. Tak jsem tedy doktora nezavolala. Zakázal mi i vycházet ven. Musela jsem spát v obýváku na gauči, protože se zabarikádoval v ložnici. Z naší bývalé manželské postele se ozývaly různé čvachtavé zvuky a rychlé dýchaní. Možná tam s ním bylo nějaké zvíře. Béla to ale být nemohla, ta má boudu venku, tedy měla.“
„Jak to že měla, copak utekla?“
„Ne, neutekla, snědl ji.“
Jirka se poprvé za rozhovor zastavil a vypadal vystrašeně. „Co se mu vlastně stalo, a jak to myslíš, že ji snědl?“
„Vysvětlím ti to, ale musíme pokračovat, možná už zaútočil na sousedy.“
Michalův bratr přikývl a pokračovali. Zbývaly ještě dvě ulice. „To ráno, kdy jsem spala na gauči, jsem slyšela otevírání dveří do ložnice. Vyšla jsem ven a div jsem neomdlela. Všude na podlaze se táhly krvavé stopy. Ale ne stopy člověka, stopy zrůdy. O minutu později jsem slyšela zaštěkat Bélu. A pak se to stalo. Vyhlédla jsem z okna a on tam stál a jedl ji. On ji snědl! Nebo aspoň to, co se z něho stalo.“
„Co si udělala pak?“
„Vběhla jsem do obýváku a zamkla se tam. Bála jsem se. Když sežral psa, může sežrat i mě, ne? Čekala jsem, až dokud jsem neuslyšela zvuk zavírajících se dveří do ložnice. A ty čvachtavé… pak mě volal.“
„O můj Bože,“ zhrozil se Jirka. Sáhl do zadní kapsy džínů a vytáhl svoji Berretu PX4. Vsunul do ní zásobník, pak pokynul překvapené Markétě, aby pokračovala.
„Čekala jsem, dokud nepadla tma. Čvachtavé zvuky ztichly, a tak jsem vyběhla na chodbu. Nevšímala jsem si těch kaluží krve ani slizu. Z ložnice se ozval Michalův hlas. Utíkala jsem.“
„Pak si vběhla do hospody…“
„A potkala tebe.“
Zastavili se před sivým domkem. Přes zábradlí byly přehozené koberce a prádlo. V oknech vládla tma a všechno vypadalo normálně.
„Dveře jsou zavřené,“ poznamenal Jirka. 
„To musel udělat on. Stala se z něho příšera.“
„To pití.“
„Cože?“
„Může za to pití,“ zopakoval Jirka. 
Markéta mlčela. Věděla, že Jirka má pravdu. Měla s Michalem udělat pořádky hned na začátku, jenže on se nedal. Zmlátil ji, a ne jednou. Vycvičil si mě, uvědomila si.
„Takže, jak si to říkala, z ložnice se stalo jeho doupě?“
„Přesně tak,“ přitakala Markéta. „Ale teď už bych si tím nebyla úplně tak jistá.“
Jirka se na nic dalšího neptal. Přešel malý zarostlý dvorek, v pravé ruce s pistolí Berreta a levou sevřel kliku dveří. Markéta stála metr za ním.
Dveře povolily. Jirka se ztratil vevnitř a Markéta si na chvíli myslela, že už ho nikdy neuvidí.
„Tak pojď,“ vybídl ji. „Ve tmě vůbec nevím, kam mám jít.“
Vešla za ním. Vyzkoušela rozsvítit, ale nic se nestalo. „Musíme nahoru po schodech,“ řekla. Její srdce bušilo skoro dvakrát rychleji než obvykle. 
Na třetím schodu narazili na psí nohu. Markétě se udělalo zle, musela se odvrátit. Jirka si toho nevšímal a pokračoval dál. Nahoře, na poschodí, se zastavili.
„Tam,“ ukázala Markéta na dřevěné dveře ložnice. Klika někde zmizela a na koberci zasychaly kaluže krve. Tapety ze stěn někdo strhal a na podlaze se povalovaly střepy z rozbité žárovky. 
Jirka se ke dveřím opatrně přiblížil. Vycházelo zpoza nich rytmické chroptění. 
Markéta trochu odstoupila a sledovala, jak se Jirka do dveří opřel. První náraz probudil tvora uvnitř, druhý rozrazil dveře.
Z Markéty unikl výkřik, protože se Jirka převalil do ložnice. Ne, nepřevalil, byl tam vtáhnutý!
Nečekala ani sekundu, přiběhla k otvoru, popadla pistoli na zemi a… rozbrečela se. 
Ložnice a všechno v ní bylo pokryté červeným slizem. I když byla tma, dokázala rozeznat hromadu masa na posteli. Byl to její manžel. Od doby, co ho viděla naposledy, se zvětšil snad dvojnásobně. Namísto dvou očí jich měl na hlavě šest a ruce s nohami zmizely. Podobal se larvě, hodně přerostlé larvě. S láhví domácí pálenky v ústech vypadal jako malé dítě závislé na mléku. 
Markéta pozvedla zbraň a vystřelila. V místnosti to jen tak zadunělo. Z hlavně se dýmalo, a když se všechen kouř vytratil, Michal se na posteli pohnul. Byl rychlý, velmi rychlý. Jirkova mrtvola na zemi vůbec nekladla odpor, když se Michalovo tělo s ní propojilo. 
Markéta opět vykřikla a vystřelila. Na temeni Michalové hlavy se objevil malý důlek, jinak se mu nic nestalo.
Vystřelila ještě dvakrát, pak se na ni Michal podíval. Oči měl bílé jako sníh a netečné jako mrtvola.
„Baculko,“ zašeptal, „kde jsi byla tak dlouho? Musíme si udělat nové děti.“
Vyhrkly jí slzy a nakonec si strčila hlaveň pistole do pusy. Cítila jemnou olejovou chuř i ten kovový pach, který ji štípal na jazyku. 
„Baculko, co to děláš?“ zeptal se jí manžel. „Snad se ti neznelíbilo naše doupě!“
Nemohla se na tu příšeru koukat. Bylo jí zle, strašně zle, Jirka byl mrtvý, její manžel zrůda.
Stiskla kohoutek a ukončila to. Těsně před smrtí ještě slyšela, jak jí manžel říká: „Baculko, vždyť já tě můžu oplodnit i mrtvou.“