Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 7. 2017

Specialista z FG 96

 1.
Dnes večer nechtěla být Hana sama. Připadala by si jako ve vězení. Když byl Pavel s ní, tolik jí nevadilo, že si v podnájmu na jedné z nejrušnějších ulic města nemohli ani otevřít okno. Kolony aut tropily v jakoukoli denní i noční dobu nesnesitelný hluk. A kdyby jen na chvíli vyvětrali, byl by v místnosti vzduch jako v přeplněné podzemní garáži obchodního domu. 
Teď by se ihned odstěhovala. Najednou ji dráždil i pohled na nevkusný, plastovou napodobeninou dřeva vyložený strop malé ložnice. Ještě před pár týdny, když spolu naposledy leželi nazí na zádech, se neumělé imitaci smáli. Od chvíle, kdy ji Pavel opustil, se pohledu na strop vyhýbala. Už to nebyla milá a kýčovitá kulisa chvil, kdy čas plynul vždycky rychleji, než měl. Strop i cokoli dalšího v místnosti s bleděmodře povlečenou manželskou postelí ho krutě připomínalo. Musela pryč. 
Podívala se na rozečtený svazek románu svého oblíbeného autora Stanislava Lema. Science fiction měla ráda a jeho Návrat z hvězd byl pro ni poutavým čtením. Ale dnes ne. Číst si bude nejvýš chvíli před spaním. A televize, přestože zapnutá, ji nelákala vůbec. 
Oblékla si tmavomodrý projmutý kabát věrně kopírující její jinak štíhlou postavu s výraznými boky a vyšla na ulici, kterou proudily oběma směry desítky aut. Dříve by se na procházce, zvláště po setmění, sama bála. Poslední týdny si začala zvykat. Jako většinou zamířila nejkratší cestou do centra. 
Ochladilo se. Nepříjemný dubnový vítr jí cuchal tmavohnědé, po bradu sestřižené vlasy, které se snažila každou chvíli marně srovnat. Ohrnula si límec kabátu, mírně se předklonila a zrychlila. Spokojeně naslouchala zvuku, který vydávaly podpatky jejích kozaček. Měla to klapání ráda. Nikdy nenosila sportovní boty, vždycky se obouvala a oblékala žensky. Na rozdíl od kamarádek neříkala, že závidí mužům, že by radši byla chlapem. Jako žena byla spokojená. I když posledních pár týdnů trochu méně.
Dorazila na most přes Labe, který spojoval okraj centra, tvořeného dvoupatrovými prvorepublikovými domy, s průmyslovou periferií. Opřela se o mohutné betonové zábradlí a chvíli pozorovala větrem střídavě vyhlazenou a zčeřenou hladinu řeky, na které se zrcadlily hvězdy. Zaklonila hlavu a uviděla jasnou noční oblohu. Hvězdy, při pozorném pohledu s jemně se mihotajícím světlem, byly nepochopitelně vzdálené. Pro ni ale i tak čímsi blízké. Jedna z nejvýraznějších, Jupiter, svítila jako správná planeta, která světlo jen odráží, klidně a bez hnutí. Jako plamen někde daleko zapálené svíčky. 
Několik minut stála s hlavou obrácenou k obloze a s bezstarostným výrazem ve tváři, na níž v šeru nebylo vidět první vrásky. Ani se nepohnula. Jen poletující jemně zvlněné pramínky vlasů občas pohladily límec jejího kabátu. 
Hanu od dětství noční obloha zajímala víc, než mnoho věcí, které se odehrávaly ve dne. Na gymnáziu byla jedinou dívkou, která navštěvovala hvězdárnu na střeše stoleté budovy nejstaršího vzdělávacího ústavu v Kostelci. Přísnému šedovlasému fyzikáři, vedoucímu astronomického kroužku, se bála přiznat, že toho ve slabém dalekohledu nevidí o mnoho víc, než pouhým okem. Nyní, osamělé, na prázdném, jen dvěma pouličními lampami osvětleném mostě poblíž centra, se jí po těch chvílích zastesklo. Tehdy bývala sama, jen když sama chtěla. Nyní kromě práce skoro stále. 
Pomalu se blížící kroky uslyšela, až když se ozvaly jen pár metrů před mostem. Nenápadně se ohlédla a uviděla štíhlého, středně vysokého muže sportovní postavy. Na první pohled nebyl ničím zvláštní. Krátké vlasy, oválná hlava, na sobě modrobílou sportovní bundu a džíny. Jenže ta chůze. 
V jeho pohybu bylo něco, co ji donutilo se po chvíli otočit znovu. Ani po dalších několika vteřinách zkoumavého pohledu netušila, co ji upoutalo. Šel velmi pomalu a hodně vzpřímeně. Jako muž, který je sebevědomý a nikam nespěchá. Ale takových chodí po městě desítky. Nezvyklá byla možná pravidelnost, přesnost, s jakou pokládal nohy obuté do běžeckých bot na popraskaný asfalt chodníku. Pochodoval tak trochu jako voják na přehlídce. Ale velmi pomalu a bez legračního zvedání nohou vysoko nad povrch. Stejně se chovaly jeho ruce. Strojově přesné, opakující se pohyby vpřed a vzad. Trochu jí připomínal matikáře z gymplu, který chodil podobně. Nikdo mu proto neřekl jinak, než Pravítko. Nenápadně na něj pohlédla naposledy, když dorazil na most, takže mu bylo trochu vidět do nezvykle bledé, až našedivělé tváře. Pak pomalu otočila hlavu, oči zamířila zpět na vodní hladinu a poslouchala přibližující se kroky. Když se těsně před ní zastavily, skoro se lekla. Ohlédnout se neodvážila.
„Dobrý večer.“ 
Řekl ta dvě slova podobně, jako když střídal levou a pravou nohu. Pomalu, přesně, s důrazem na každou slabiku. Pozdravil se samozřejmostí člověka, který právě dorazil na domluvenou schůzku. Měl jemný, až sametově znělý hlas a dikci muže, který je zvyklý hovořit často před lidmi.
Otočila se a pohlédla mu do očí. Neuhnul. Díval se na ni zpříma a téměř nepostřehnutelně se usmíval. 
„Věděl jsem, že tu budete,“ řekl a jeho pohled pomalu sjel od její hlavy ke kotníkům a zase zpět.
Stála na místě, pevně se držela studeného zábradlí a cítila, že se mírně třese. Strach ale necítila. Chování toho muže bylo zvláštní, jeho popelavě bledá tvář mohla působit až strašidelně, ale stejně se ho nebála. Sama sobě se divila. Co cítila, byla spíše nervozita, nejistota. Podobnou pociťovala na vysoké škole před zkouškou, na kterou si nevěřila, a zkoušejícím byl jeden z nemnoha přitažlivých učitelů. 
Nakonec pohlédla do podivně zbarvené, ale mladé a souměrné tváře a řekla potichu: 
„Co vy můžete vědět.“
Přívětivě, ale sebevědomě se pousmál. 
„Hana Jarkovská, 26 let, narozená v Kostelci nad Labem. Vystudovala gymnázium a Filosofickou fakultu Palackého univerzity v Olomouci, obor česká filologie a editorství. S vynikajícím prospěchem. Miluje spánek, podzimní procházky za jemného deště a pití kávy na rozkvetlé zahradě. Druhým rokem učí český jazyk a společenské vědy na Základní škole Moravské Předměstí v Hradci. Nesnáší večery u televize, veškeré tělesné cviky s výjimkou frikčních pohybů a dozor o hlavní přestávce.“
Nevěřícně zakroutila hlavou.
„Můžu pokračovat.“
„Zapomněl jste, že taky nesnáším drzé chlapy, co obtěžují osamocené ženské. Zejména, pokud jsou agenty Stb a nevšimli si, že byla už před dvaceti lety rozpuštěna.“
„Ale já vás neobtěžuji. A Stb zrušil tehdejší československý ministr vnitra přesně před 22 lety a 65 dny.“
„Co mi chcete?“ vykřikla.. 
„Jsem zde na studijní cestě a vy jste mi byla vybrána jako moje...,“ na zlomek vteřiny se zarazil „….asistentka. Chtěl jsem vás požádat o pomoc a spolupráci.“
„Co to na mě zkoušíte? Kdo vás za mnou poslal?“ obořila se na něj. 
„Nikdo. Jsem tady dobrovolně. Planetu Zemi jsem si vybral jako předmět své diplomové práce sám.“
„Sám jste si Zemi vybral,“ zopakovala Hana ironickým tónem, jakým hovoří ve škole s žáky těsně před udělením poznámky. Otočila se k němu rázně zády a vykročila směrem ke svému bytu. 
„Chápu, že je to pro vás velmi překvapivé,“ řekl s očima upřenýma do míst, kde se pod kabátem neurčitě rýsovalo Hanino pozadí. Pár vteřin se soustředěným výrazem pozoroval, jak se mu rychlými kroky vzdalovala. Pak se za ní rozeběhl. S koleny vysoko nad zemí, hlavou perfektně vzpřímenou a nataženými prsty chirurgicky přesně prořezávajícími chladný vzduch. 
„Nechte mě,“ vykřikla, když ji na konci mostu předběhl a otočil se k ní čelem.
„Nemáte se čeho bát, věřte mi. U nás jsme násilí vymýtili před více než sto tisíci lety,“ řekl s obvyklým důrazem a beze stopy zadýchání. 
I když se tomu její rozum vzpíral, stvoření, které v duchu poprvé nazvala Pravítko, na ni působilo věrohodně.
„Bože! Ze který kliniky jste utekl,“ řekla přesto. 
Nato pomalu zaklonil hlavu a jeho levá ruka s napřímeným ukazováčkem zamířila k obloze.
„FG 96, neboli Frigido, jedna z pro vás bezejmenných planet mlhoviny nedaleko souhvězdí, kterému pozemští astronomové říkají Andromeda. Velikostí a atmosférou podobná Zemi, jen na ni žijeme o pár milionů let déle.“
Kolikrát už tohle četla. Muž z cizí planety. Co je na tom proboha tak zvláštního? FG 96. No a? Zadívala se na jeho našedlou pleť, inteligentní a shovívavý výraz v docela hezké tváři. 
„Něco originálnějšího by nebylo? Mimozemšťani u nás už dávno kandidují ve volbách.“
Zakroutil hlavou. 
„Říkali nám, že se budete nejspíš děsit, utíkat, zbytečně volat tu vaši policii. Vy jste ale úplně jiná.“
„Vybrali mě pro vás asi správně. Kdopak vlastně? Maminka?“
„Ta ani neví, že jsem tady.“
„Mimozemšťan, který se bojí maminky,“ zakroutila Hana hlavou „A doma vás čeká manželka, která vám nerozumí…“. 
„Přísných matek se bojí celý vesmír. A institucionalizované a trvalé soužití dvou jedinců různých pohlaví jsme také měli. Poměrně nedávno. Cosi podobného vašemu manželství jsme zakázali přibližně ve stejné době, kdy jsme se dokázali vypořádat s násilím.“
„To jste přece zvládli před sto tisíci lety. “
„Máte dobrou pamět. Takže vám neuniklo, že naše historie se nepočítá na pár tisíc let, jako vaše, ale na miliony.“
„Když jste tak vyspělí, jak to, že jste zrušili manželství?“
„Věk Frigiďana už dlouho dosahuje od šesti set do osmi set roků a stále se prodlužuje. Dovedete si představit tak dlouhé manželství?“
„Copak u vás není láska?“
„Proti podobné extrémně silné metabolické reakci, která nabourává obranyschopnost organismu, otupuje jeho smysly a schopnost racionálního vyhodnocování dostupných dat, naši vědci vyvinuli vysoce účinnou vakcínu. Každý Frigiďan ji dostává kolem sedmdesátky, tedy těsně před začátkem reprodukčního období.“
„A od té doby se rozmnožujete pučením.“
Shovívavě se pousmál a sklouzl pohledem do Hanina klína. Hana to postřehla. Protože však kabát její křivky dokonale zakrýval, nepřikládala tomu žádnou důležitost. 
„Máme dokonalý, hypervýkonným počítačem řízený výběr geneticky nejvhodnějšího partnera.“
„Takže vás dá dohromady počítač? A potom?“
„Pak naši jedinci, kteří jsou velmi podobní vašim mužům a ostatním samcům, odevzdají svoji genetickou informaci.“
„Odevzdají informaci?“
„Přece víte, o co jde,“ řekl, na moment sklopil oči a jeho tváře krátce zalila šeď výrazně tmavší, než dosud.
„Jistě, tuším. A odevzdávají ji samozřejmě té samici, kterou mu počítač vybral.“
„Ano.“
„To je u nás asi nejoblíbenější samčí činnost.“ 
Na chvíli se odmlčel, pohlédl na ni opět zpříma a povzdychl si.
„U nás to kdysi bývalo podobné.“
„Copak? Jste už na takové úrovni, že vás to ani nebaví? Děláte to jen z povinnosti, plánovaně, čistě z reprodukčních důvodů?“
„Je to daleko horší.“
„Co může být horší?“
„My už to neděláme vůbec. Tedy téměř vůbec,“ řekl a přes slabiky zařezávající jak vojenský marš byla poprvé cítit emoce. Smutek, i když přesně frázovaný a důsledně, jenže marně, potlačovaný.
Najednou se jí zdál skoro k politování. Musela se sama nad sebou pousmát. 
Stojí tu pravděpodobně s šílencem, který o sobě prohlašuje, že je mimozemšťan a ona si nemůže pomoct a snad mu to i věří. Navíc se baví o sexu. S žádným pozemšťanem takové řeči takhle brzy nevedla. 
„Dost!!!,“ zakřičela na sebe v duchu hlasitě.
„Dost,“ pronesla potichu, ale rozhodně. „Teď se otočím a vy mne necháte odejít, jinak opravdu zavolám policii. A můžete si být jist, že zoufalé volání osamělé mladé ženy na téhle planetě bývá vyslyšeno. I kdyby jen čistě z reprodukčních důvodů.“
„Vy mi nevěříte.“
„Samozřejmě, že vám nevěřím!“ vykřikla Hana a dala si záležet, aby to vypadalo spontánně.
Neodpověděl. Jen se upřeně díval do jejích očí. Otočila se k němu zády a vykročila beze slova rozloučení. Jeho chůzi za sebou neslyšela. Byla si ale jistá, že ji pozoruje. Asi po šedesáti metrech nevydržela a ohlédla se. Stál na konci mostu a díval se jejím směrem. Tiše, bez hnutí, v přesně stejném postoji, v jakém ho opustila. 

2.
Po pár minutách rychlé chůze dorazila domů a natočila si vodu do vany. Chtěla se uklidnit a večerní nebo i pozdně noční horká lázeň jí vždycky pomohla. Svlékla šaty a jen v pantoflích vešla do koupelny. Když už jí z vody vykukovala jen mokrá hlava s čelem oroseným potem a s dočervena prokrvenými tvářemi, zaslechla pípnutí mobilu. Zalitovala, že si telefon nevzala s sebou. Dříve ho měla u sebe vždy. Že je právě ve vaně, odepisovala Pavlovi ráda. Jenže tentokrát to Pavel určitě není. 
Tušila, že jí píše Pravítko. 
Nesmysl, může jí psát sto jiných lidí, kde by vzal její číslo. Už blázní jako on. Jenže věděl o ní přece všechno, proč by nemohl mít její číslo.
Rychle a vzrušeně vyskočila z vany. Bosá a nahá, rozstřikujíc na koberec i zeď kapky vody, běžela do pokoje pro telefon. Vzala ho do ruky a otevřela zprávu, která se kvůli své délce načítala nadvakrát. 
„Omlouvám se, že ruším při vaší oblíbené koupeli. Dovolím si však připomenout, že jestli někdo na Zemi vyslyšel zoufalé volání osamělé Hany Jarkovské, tak jsem to já. Nebezpečné nebo zcela nevhodné jsou pro vás na téhle planetě přibližně tři miliardy mužů. Přesné číslo vám mohu vyhledat. Já mezi ně ale nepatřím. Abyste se přesvědčila o mých dobrých úmyslech, budu před vaším domem celou noc bdít a hlídat vás. Přeji dobrou noc.“
Když zprávu několikrát přečetla, položila mobil na stůl a zhasla světlo v místnosti. Stále ještě bez jediného kusu oblečení se pomalu přiblížila k oknu. Skryta za záclonou uviděla Pravítka stojícího vzpřímeně na chodníku na druhé straně ulice, u vchodu do malé rodinné pekárny. Rychle couvla. Díval se přesně do okna, u kterého stála. 
Lekla se, že ji snad musel za záclonou zahlédnout. Možná se jí jen lehce dotkla a on to postřehl. 
Co teď? Když zavolá policii, co jí bude vykládat? Že na chodníku naproti stojí podezřelý chlap? Nic víc by říct stejně nemohla. Asi by se jí vysmáli. Třeba ne, možná by ho aspoň přijeli legitimovat. Zjistili by, co je zač. Jenže copak by se nechal chytit českou policií? 
Se svými miliony let náskoku?
Zdálo se jí, že jediné, co má smysl, je si lehnout zpět do vany. Ještě jednou se letmo podívala ven. Byl tam. Poťouchle se pousmála. Otočila se k oknu zády, dala ruce do pasu a pomalu se svůdně zhoupla v bocích. Potom udělala pár pomalých, ladných kroků se vztyčenou hlavou. Nohy přitom kladla jako manekýna na přehlídkovém molu přesně v ose svého pohybu. Dráždivou, efektní chůzí došla až před koupelnu. Ještě se koketně s úsměvem ohlédla přes rameno, jakoby za ní někdo stál, otevřela dveře a lehla si s úlevou do vany. Voda byla stále teplá.
Telefon, který položila na stolek s šampony a mýdlem, několikrát vzala do ruky a zase odložila. Nakonec ale neodpověděla. Po jedenácté večer ulehla do postele. 
Usnula překvapivě brzy a klidně.

V sedm hodin ráno ji probudilo pípnutí zprávy. 
„Přeji dobré ráno. Noc proběhla klidně bez jakékoli výjimečné události. Dovolil jsem si vám koupit snídani, kterou najdete za dveřmi. Pokud mne budete nadále potřebovat, pište na toto číslo. Jsem připraven pro vás vykonat leccos. Přeji dobrou chuť a příjemný pracovní den.“
Vybavila si včerejší podivné setkání. Zatímco každý jiný den po probuzení ještě pět až deset minut ležela v posteli, dnes vstala okamžitě. V malé předsíni oblékla přes hedvábnou noční košilku s krajkovým živůtkem, kterým prosvítala její drobná ňadra, kabát, na bosé nohy nazula prošlápnuté lodičky a odemkla dveře. Opatrně, pomalu je otevřela a vyhlédla na prázdnou chodbu domu. Na zemi hned u prahu jejího bytu ležel papírový sáček. Bylo v něm několik kousků z pekárny odnaproti, samé jablkové a makové koláče. Přesně ty, které měla ráda. 
Nechala dveře bytu otevřené a přešla pár metrů ke vchodu na ulici. Vyšla na chodník a rozhlédla se rychle na obě strany. Pravítko nikde. Otřásla se zimou, až na jejích holých nohách, zakrytých ani ne ke kolenům, naskočila husí kůže. Rychle se vrátila zpět, aby se oblékla a připravila do školy. 



3.
Večer se šla projít. Zamířila opět k mostu. Strávila na něm i přes silný chlad více než půlhodinu. Tentokrát se neobjevil. Po cestě zpět si poněkolikáté četla jeho poslední zprávu. 
„…Pokud mne budete nadále potřebovat, pište na toto číslo. Jsem připraven pro vás vykonat leccos….“
Říkal přece, že má být jeho asistentka. On má potřebovat ji, ne ona jeho. 
S nutkáním Pravítkovi odepsat bojovala celý den. Záhadný muž, nebo snad opravdu mimozemšťan, dráždil její zvědavost víc, než byla schopná zvládnout. Tušila, že prohraje. 
Stalo se to v noci. Ležíc v posteli, naťukala na displej: 
„Dobrý večer. K snídani bych prosila dva makové a jeden jablkový koláč. Děkuji předem. Hana.“
S odesláním zprávy váhala. Chtěla přece, aby se ozval on. Dokonce ji smazala, pak napsala znovu a opět smazala. Když ji obnovila potřetí, připadala jí drzá a neomalená. Nakonec se ušklíbla a rychle zprávu poslala. 
Stručná odpověď dorazila během pár vteřin. Okamžitě ji otevřela a s pocitem, v němž se mísilo uspokojení i zklamání, četla. 
„Jak si přejete.“
Suchar, pomyslela si.
„Děkuji,“ odepsala po chvíli stejně stroze, podrážděně odložila telefon na noční stolek a zhasla.
Po několika minutách telefon znovu zasvítil.
„Mohu vám vaši snídani přinést ještě teď, jsem velmi blízko.“
Trvalo dlouhé minuty, než Hana odpověděla. 
„Nezlobte se, ale je už pozdě. Když mi koláče necháte ráno u dveří, bude to od vás velmi milé.“ 
„Samozřejmě, přeji dobrou noc,“ odpověděl okamžitě. 
Usnout tentokrát rychle nedokázala. V široké manželské posteli se s nohama u kolen překříženýma převalovala ještě dlouho. Když se jí to hodinu po půlnoci konečně podařilo, byl venku nezvyklý klid. Automobily, které i uprostřed noci projížděly potemnělou ulicí nejméně každou půlminutu, si zničehonic daly pauzu. 
Ticho rušily jen kroky směrem od centra se blížícího muže. Jeho chůze byla pomalá a rytmicky velmi přesná. 
*
Ráno našla čerstvou snídani na svém místě. A zítra zas. Pozítří se Hana osmělila víc a požádala o nákup potravin. Když přišla ze školy, stál s plnou igelitovou taškou a oddaným výrazem přede dveřmi. Pečivo, sýry, zeleninu a minerálky, vše podle její chuti, předal a odmítl přijmout peníze. Než se stačila rozhodnout, zda ho má pozvat dál, zmizel. Od té doby měla přede dveřmi snídani každý den a nákup obden. 
Po dvou týdnech blahobytu se rozhodla vyzkoušet, zda by Pravítko nebyl použitelný i k drobným domácím opravám. Klika u dveří do koupelny věčně vypadávala, přetížená knihovna chatrné konstrukce se chýlila ke straně, jídelní stůl byl nebezpečně vratký. 
Překonal veškeré její očekávání. Stačilo jen naznačit a příště už kromě nákupu nesl přes rameno pověšenou rozměrnou kabelu plnou klíčů a nástrojů. Zacházel s nimi překvapivě obratně. Klika byla rychle upevněna, knihovna srovnána, nohy stolu utaženy. Navíc se nabídl, že by smontoval druhou knihovnu, do které by mohla uložit i knihy ležící už pár měsíců na koberci. Nadšeně souhlasila.
„Jste tak hodný a šikovný. To jsou všichni muži na FG 96 takoví?“ 
Vzhlédl od brašny, do které ukládal použité nářadí. 
„Bývalo to tak.“
„Bývalo?“
„Dnes už není třeba. Už skoro nic neopravujeme. A když občas ano, dělají to specialisté, které si samice objednávají.“
„Samci specialisty nepotřebují?“
„Něco ještě zvládnou sami. Nebo jen vyměňují, případně si na závady zvyknou.“
„Jak to, že jste tak šikovný?“
„Byl jsem nějaký čas specialistou.“
„Hmm,“ pokývala hlavou. „O takovou práci musí být zájem.“
„Máte pravdu. Panuje zde velká konkurence. Jako mnoho mladých jsem se snažil v oboru uplatnit, ale samice dávaly přednost zkušenějším,“ prohlásil a odvrátil tvář, kterou zalil tmavší odstín šedi. 
„Něco jsem se ale přesto naučil,“ dodal tiše.
Podívala se na něj dlouze a zkoumavě, zatímco on cosi zádumčivě lovil v kabele. 
„A kdo u vás vlastně vychovává děti, nebo jak jim říkáte?“
„Se samicí, kterou nám počítač vybral, uzavíráme smlouvu. Je to podobné vaší střídavé péči.“
„Místo svatby se rovnou dohodnete na střídavé péči?“
„Ano.“
„Není to hrozné?“
„Spousty generací u nás už nic jiného nezažily. Nemáme proto srovnání. Z doby, kdy jsme žili podobně jako vy, jsem ale četl pár hodně smutných příběhů. Řekl bych, že to byl přirozený vývoj. Navíc díky vakcíně se u nás nikdo, jak vy říkáte, nezamilovává, takže po změně není poptávka.“
„Zato chcete být všichni specialisty.“ 
Neodpověděl. Zvedl pomalu a váhavě těžkou kabelu, přehodil ji přes rameno a zamířil ke dveřím bytu. 
„Počkejte. Už několik týdnů se o mě staráte, proč? Já jsem si žádného specialistu neobjednala.“
Usmál se na ni mile a odpověděl: „Zítra v devět dávají v kině váš oblíbený film. Stavím se pro vás v osm hodin.“
Odmítnout se úspěšně odhodlávala tak dlouho, až si Pravítko stačil obout své sportovní boty, rozloučit se a odejít. 
Rozpačitě mu zamávala.
*
Další den v osm večer, oblečený do stejné modrobílé silonové sportovní bundy, džín a běžeckých bot, stál před jejími dveřmi. Chvíli předstírala překvapení.
„Myslela jsem, že jste včera žertoval.“
„Neumím být vtipný. Humor je jediný obor, ve kterém jste na Zemi napřed.“ 
Pousmála se. 
„Opravdu jediný?“ 
Setmělý sál hradeckého multikina, kam dorazili s předstihem, byl téměř prázdný. Repríza v sedmdesátých letech průlomové sci-fi režiséra Stanleyho Kubricka u diváků nezabrala. Hana Vesmírnou odysseu 2001 viděla několikrát a byla vždy unešená. To samé platilo i dnes. Jenže přítomnost Pravítka velkolepou podívanou zvláštně proměnila. Najednou nebyla jen divákem. Připadala si, že mezi hrdiny neúnosně pomalu a přesto strhujícím způsobem vyprávěného příběhu patří i ona sama. Jako se za zvuků Straussova valčíku líně valila k Jupiteru kosmická loď Discovery se svéhlavým palubním počítačem Halem, i její život mířil kamsi, kde by jej nikdy nečekala.
Když film skončil a naskočily závěrečné titulky. Pravítko se okamžitě zvedl ze sedadla. 
„Počkejte, prosím,“ zašeptala a jemně stiskla jeho pravou paži. Bylo to poprvé, co se ho dotkla. 
Překvapeně se na ni podíval a zůstal sedět. Její ruka se už od něj nevzdálila. Po chvíli o jeho rameno opřela svoji hlavu. Bála se, že nedělá dobře. Nemohla ale jinak. Potřebovala blízkost jiného člověka a tenhle, i když možná nebyl úplně člověkem, byl jediný, kdo o ni stál a přitom docela nepochopitelně budil její důvěru.
Užívala si tu chvíli a dotek, který se vůbec ničím nelišil od tělesného kontaktu s normálním pozemšťanem. Cítila jeho teplo, jemnou mužnou vůni a těsně předtím, než doběhly poslední titulky, se rozhodla. 
Když by to neudělala dnes, tak možná už nikdy. 
Pravítko, jakoby četl její myšlenky, vzal Haninu drobnou, jemnou ruku do své velké, hladké a překvapivě horké dlaně a pomalu, ale důrazně ji vedl spoře osvětleným koridorem lemovaným filmovými plakáty ven.
Do Hanina podnájmu došli pěšky, ona zavěšena do jeho pravé paže, a mlčky. Zhluboka vdechovali ostrý, stále ještě spíše zimní vzduch, který přikrývala jasná hvězdná obloha.
U dveří vyjmula po chvíli hledání z kabelky klíče, rázně je otevřela a naznačila, aby vešel. Místo toho ji oběma rukama pevně sevřel v pase a zvedl asi třicet centimetrů nad zem, takže jejich hlavy se ocitly ve stejné výšce. Než se stačila vzpamatovat, začal ji líbat.
„Počkejte, tady to děláme jinak,“ zašeptala, když se na chvíli vysvobodila. „Žena zůstává stát na zemi a muž se k ní skloní.“
„Divné,“ zakroutil hlavou a postavil ji zpět na chodník.
„S vaším humorem to nebude tak zlé,“ mrkla na něho a zatáhla za ruku dovnitř. Připravenými klíči rychle otevřela dveře do bytu a během pár vteřin stáli ve větším z jejích dvou pokojů. 
„Na chvíli mě omluvte,“ řekla. 
Ještě než zmizela v koupelně, dodala: „Nebo spíš…, počkej chvíli, prosím, jen chvíli.“
Když vyšla v tmavě zeleném županu, který měla v pase jen velmi nedbale svázaný, nedal najevo žádné pohnutí. Ani když se župan z jejích ramen pomalu svezl na hladké parkety. 
Její zklamání trvalo jen malou chvíli. 
*
„Nechceš si aspoň trochu pokrčit jednu nohu, nebo ruku?“ zeptala se začervenalá a udýchaná, když zvedla hlavu z Pravítkova vypracovaného hrudníku. Ležel vedle ní s rukama nepřirozeně připaženýma k tělu a dlouhýma nohama natolik propnutýma, až se jeho paty zvedaly několik centimetrů nad prostěradlo. Něžně ho pohladila po rameni.
„Zkus to, není to špatný.“ 
„Teď mě nech odpočívat,“ odbyl ji a protáhl si ruce ještě víc. Konečky jeho prstů tak dosahovaly téměř ke kolenům. 
„To je zvláštní, tělo nemáš tak šedivé, jako tvář. Spíš vůbec.“
„S tím se musíš vyrovnat. Šedá pleť je jediný aspekt, který se při naší tranzitivní humanizaci zatím nepodařilo vyřešit.“
„No počkej…,“ zarazila se Hana „…ale ty už nejsi šedivý ani v obličeji,“ dotkla se jeho tváře a přejížděla prstem po kůži, která se najednou nejen svojí jemností, ale ani barvou nijak nelišila od lidské.
„Co to říkáš?“
„Opravdu, nejsi už vůbec šedivý. A moc ti to sluší.“ 
Pravítko vyskočil z postele jako sprinter po výstřelu startovní pistole. Když za ním Hana k zrcadlu po chvíli dorazila, našla ho se zoufalým výrazem ve tváři.
„Obleč si něco, hned, prosím,“ křikl na Hanu, která vedle něho stála nahá. 
Nechápala. Stála na místě a se zalíbením ho pozorovala. Několika rychlými kroky se vrhl do pokoje, kde na parketách zůstal ležet její tmavě zelený župan. Ve vteřině byl zpět, přehodil ho přes Hanina ramena a vepředu utáhl látkovým opaskem. Několikrát ji sjel od hlavy ke kotníkům a zase zpět.
„Nic. Nevidím už nic,“ vykřikl a vrátil se pomalu do ložnice.
Když si k němu Hana sedla, v očích měl slzy. Vysvětlit jí, co se děje, ale odmítal. 
Po chvíli přestala naléhat a přilehla velmi těsně k němu.
Utěšit ho se jí podařilo brzy. 

4.
Zatímco Pravítko chystal večeři, Hana sledovala v ložnici, ležíc v županu na posteli, televizi. Dveře do pokoje nechala otevřené. Vychutnávala si vůni pečeného kuřecího masa, a když se jen trochu vyklonila, mohla pozorovat jeho mohutná, vypracovanými rameny zarámovaná záda. 
Haninu nabídku, aby u ní zůstal, přijal po týdnu. Stejně se stýkali každý den. Čekala, že k ní přestěhuje svoje věci, ale nepřinesl nic. Brzy ho donutila nakoupit oblečení, Na jeho sportovní postavu, která ztratila nejen původní barvu pleti, ale postupně i komickou vzpřímenost, to nebyl žádný problém. 
„S převratným objevem, o kterém jsme již informovali v hlavní zpravodajské relaci, přišel renomovaný americký astronom H. Caulfield. Tvrdí, že na Zemi, zřejmě na všech kontinentech, už několik let žijí obyvatelé jedné z planet velké spirální galaxie v souhvězdí Andromedy. České televizi se podařilo získat část jeho rozhovoru, který poskytl zpravodajské stanici CNN.“
Hana zabodla oči do televizní obrazovky.
„Tvrdíte, že mezi námi chodí mimozemšťané, kteří vypadají úplně jako lidé. Jak jste je objevil?“ poslouchala hlas překladatelky, zatímco českou moderátorku vystřídal záběr na dokonale upraveného amerického novináře s pevným účesem.
Její představě o mimozemšťanech se blížil mnohem více než Pravítko.
„Mám svědectví. Z obou stran. Obrátilo se na mě několik žen, které je potkaly a dokonce s nimi žily,“ odpověděl vědec, jehož hluboce vrásčitá unavená tvář tvořila k uhlazenému a svěžímu moderátorovi dokonalý kontrast.
„Chcete říci, že ty ženy byly partnerky mimozemšťanů? Takže oni vypadají jako muži?“
„Přesně tak. Zatím není znám jediný případ, kdy by tranzitivní humanizaci, jak oni říkají, tedy dočasnou proměnu v člověka, podstoupila jediná jejich samička a vycestovala na Zemi. Všechny doložené případy jsou samci, kteří u nás vypadají jako muži.“
Hana ztlumila zvuk na úroveň, kterou sama ještě slyšela, ale o které se domnívala, že už nemůže být slyšet u trouby.
„Ti mimozemšťané jsou nám i na své planetě podobní?“
„Ano. Na FG 96, neboli Frigidu, což je název, který tady používají oni, my jsme tuhle planetu ještě ani nepojmenovali, jsou pravděpodobně podobné životní podmínky jako u nás. Biologicky jsou nám velmi blízcí. Přijímají potravu, dýchají stejně, podobně se i rozmnožovali.“
„Proč ten minulý čas u rozmnožování?“
„Už tisíce let mají vysoce plánovaný reprodukční systém. Geneticky ideální partnery hledá počítač a samci je oplodňují pouze prostřednictvím odevzdání svého biologického materiálu.“
„Takže nic, co by připomínalo sex?“
„Zřídka. Je to pro ně spíš takový underground, jestli mi rozumíte. A s vybranými partnerkami téměř nikdy.“
„Ale vždyť by měli vytvořit ideální pár.“
„Ideální pro společné početí. Nic víc, nic míň. Stejně už dávno nežijí v párech. Ještě máme ve znalostech života na planetě Frigido velké rezervy, víme ale, že významná část samic ztratila zájem o sex v důsledku plošného podávání jakéhosi preparátu, který brání pocitu zamilovanosti.“
„A proč k nám jejich muži létají?“
„Právě kvůli sexu. Vše u nich je racionální, technicistní, naplánované. Takže antisexuální. Zprávy o Zemi a zejména svědectví těch několika málo Frigiďanů, kteří se vrátili zpět, způsobily stále se zvyšující imigrační vlnu. Tamní úřady ji nazývají sexuální emigrací.“
„Tvrdíte, že k nám jdou jen kvůli sexu, ale většina jich zůstává. To je divné.“
„Vůbec ne. Dostanou zde brzy přesně to, po čem touží. Navíc pokud se chce Frigiďan dostat zpět, nesmí se na Zemi zamilovat. Dopaminy totiž naruší specifickou a nestálou strukturu jeho dočasně proměněného mozku a ten se nevratně mění v lidský. Pokud se to stane, ztratí svoji šedavou barvu pleti i výjimečné zrakové možnosti, které mu umožňují vidět skrz veškeré porézní materiály, tedy zdi, šaty atd. Ale hlavně přijdou o schopnost se transportovat zpět na Frigido.“ 

„Jenže oni se tady zamilovávají, že? Aby ne, když vidí všechny ženy nahé,“ zasmál se bodře moderátor a ukázal svůj bílý, nákladně udržovaný chrup.
Vědec Caulfield v kostkovaném saku, které neslo známky značného opotřebení, se zatvářil znechuceně. Pak pokračoval. 
„Neubrání se. I když o nebezpečí vědí a o párový život původně vůbec nestojí. Přesto, lákáni představou sexuálních dobrodružství, se stále další frigidští samci, vybaveni dokonalou strategií jak na Pozemšťanky zapůsobit, vydávají na riskantní cestu k pro ně velmi zaostalé, nevyzpytatelné a přesto nesmírně přitažlivé planetě.“
„Ta strategie by jistě mnohé Pozemšťany zajímala.“
„Je jednoduchá. O ženy, o které usilují, pečují. Dají jim najevo, že pro ně udělají skoro cokoli. Nejprve je hlídají, poté přijdou s nakupováním, nakonec i vaří a dělají domácí práce, přestože doma pro ně nic takového neexistuje.“
„Jak to je možné?“
„Jsou chytří, vědí o nás, a o ženách zvláště, všechno. A nemají potíž se cokoli rychle naučit a nastudovat. S přípravnými kurzy, jak na Pozemšťanky, už se na Frigidu rozjel slušný byznys.“
„A vy tvrdíte, že jim to vychází.“
„Mám svědectví desítek žen. Jsou si většinou podobná. I tím, že s nimi zamilovaní Frigiďané v drtivé většině zůstávají.“
„Byla by některá z nich ochotná promluvit na kameru?“
„Nezlobte se, ale jejich identitu jsem slíbil chránit.“
„Nevadí. V tuhle chvíli nás vidí desítky, možná stovky milionů divaček na celém světě,“ prohlásil moderátor a kamera zabrala detail jeho dokonale vyholené tváře. 
„Pokud jste to právě vy, kterou okouzlil muž z vesmíru, podělte se o svoje zážitky. Jenom na CNN se stanete světovou celebritou. Kontaktujte nás na CNN.com. Neváhejte a buďte slavná,“ pokračoval pomalu, naléhavě, s očima upřenýma do kamery. 
Následoval střih a návrat do studia České televize.
S otevřenými ústy a nevěřícně přimhouřenýma očima sledovala Hana obrazovku ještě ve chvíli, kdy už na ní znovu hovořila česká moderátorka. 
Pohlédla do kuchyně, kde Pravítko v zástěře kolem pasu porcoval dopečené kuře. Usmála se nejprve pro sebe. Potom znovu a nahlas. 
Za pár vteřin už byl její úlevný smích, vinoucí se podobně jako galaxie souhvězdí Andromedy v nekonečných, opojných spirálách, slyšet po celém bytě.

 



 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Get Your Blood Stress Checked

Aoutramitauh, 9. 10. 2018 1:31

Poids est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque set votre determination bat, il pompe le sang a tous egards vos arteres a la flanerie de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/acheter-du-vrai-cialis-en-ligne/