Ďábelský snář
1. kapitola
V dobách dávných kdy lidé věřili na poselství smrti, vynořili se ze tmy jako samotný ďábel. Jejich kůže byla bledá jako studené světlo měsíce, jejich duše byla tmavá jako nejtemnější noc, …
,,Baf!“
,, Jessie,co to sakra děláš?“ okřikne chlapec silnější postavy dívku, která stojí za jeho zády.
Skloním se k otevřené knize a tmavý pramen mých vlasů pošimrá chlapce na krku.
,, Co bych dělala. Ricku nezdá se ti, že čteš trošku víc starých legend?Venku čeká realita a ne posmrtné postavy z knih.Prober se, je 21. století a ne rok 1400“ uchichtnu se.
Rick se otočí a všimne si cestovního kufru.
,,To už jedeš?“
,,Jo, vlastně přišla sem se rozloučit. Za hodinu odjíždím domů.“ Posmutním. I když, co znamená domů? Tady jsem přece byla taky doma u táty. Ano, dřív.
Otec Jamess zemřel, když jsem byla malá. Autonehoda. Matka Jenny neměla tolik peněz na zajištění dvou dětí. Proto jsem zůstala u babičky a můj starší bratr John s matkou.
,,Kde je Aisha?“ zeptám se udiveně
,,To opravdu nevim, ale věděla, že jedeš dneska.“ Poškrábe se Rick na hlavě.
Divný. Aisha, moje druhá nejlepší kamarádka a zapomenout na mě? Doufám, že se jí nic nestalo. Je taková trošku…ehm..tajemná? Smysl pro ponurost-to je její. Ale odjezd mi nijak zvlášť neulehčuje. Beru do ruky svůj LG a okamžitě hledám v seznamu. Vytáčím číslo Aishy a čekám, až se někdo na druhým konci ozve. Nic: Vítejte v hlasové schránce….
Típám hovor. Dobře, snad se mi ozve sama.
,,Neměj o ni strach, znáš ji.“ Mrkne na mě Ricko a položí mi ruku na rameno.
,,Určitě se ozve.“
,,Jessie, holčičko, už je čas.“ Vytrhne mě z konverzace starší paní s prošedivělými vlasy.
,,Jen se rozloučím, babi.“
Rick mi podává balíček. Tázavě na něj kouknu a chci se podívat, co to je.
,, Až doma zvědavko“ mrkne na mě s úsměvem kámoš. Vezmu dárek a obejmu Ricka. ,, Někdy se ozvi, a ne že zapomeneš!!“ dodá s úsměvem.
,, Musím jít, tak se měj Ricku“ mrknu na chlapce a mířím k autu.
,,Věci už máš naložené.“
,,Díky babi.“ obejmu ji a nasednu do svého červeného Dodge, „zavolám.“
Auto vyjede z příjezdové cesty a míří po ulici šnečí rychlostí. Dodge zabočí doprava na poklidnou silnici směrem k novému domovu.
†††††
Jsem na cestě už nejmíň tři hodiny a mám pořádný hlad. V tom všem loučení jsem se ani najíst nestihla. Navíc ještě starosti o Aishu. Snad se mi brzo ozve. Jedu dál a právě míjím ceduli Roseol. Konečně, určitě tady bude bistro nebo alespoň kavárna. Teda doufám.
Po pár metrech vidím velký billboard Mary Menu. Pomalu vjedu na parkoviště bistra a vypnu motor. Odepnu pás a vystoupím z Dodge. Prohrábnu kapsy, dobrý-peníze mám. Vejdu do světlé místnosti. Stoly jsou posunuty tak, aby bylo vidět přes výkladní okna ven. Paráda budu jak vitrína v obchodě.
Když se usadím, přistoupí ke mně veselá servírka v řůžovo-bílem oblečku. No děs.
,,Ahoj, co to bude?“ energeticky vytáhne zápisník a tužku.
,,Kafe a něco k zakousnutí.Je mi jedno co.“
Tužka kmitá v psaní objednávky. Servírka Anni, jak jsem si stihla všimnout na její cedulce, odejde. Když jsem sama, vytáhnu dva dopisy, které jsem si ještě nestihla pořádně dočíst. Je tady jeden dopis od maminy. A potom jeden škrabopisem psaný dopis od bratra. Ten jsem ještě neměla čas ani otevřít. Když rozlepím obálku vypadne fotka nějaké dívky. Hubená blondýna s umělými řasami a vlasy sto pro taky nemá svoje. Otočím neznámou dívku a čtu popisek-Sharon Loudej. Hmm, koukám, že bratr nemá zrovna dobrý vkus.
Anni mi přinese mou objednávku. S chutí se zakousnu do kuřecího masa. Vážně mám dost velký hlad. Hltám každý kousek, jak kdybych týden nejedla a k tomu usrkávám horký kafe. Když dojídám poslední kousek, všimnu si muže přede mnou, nebo spíš jeho novin s velkým titulkem: ZÁHADNÁ SMRT STOPAŘE!
Nechápu ty lidi, jak můžou tak riskovat? Anni přichází, aby uklidila talíř. Položím na stůl bankovku.
,,To je dobrý.“ Mrknu na ni a odcházím z bistra na parkoviště. Venku se docela ochladilo. Nastoupím do auta a zapnu topení. Zkontroluju cestu podle mapy a vyjedu z parkoviště pryč.
†††††
Cesta z Rowseolu tak klidná nebyla. Z tmavého nebe se spustil déšť. Auto projelo bahnitou kaluž a červený lak dostal nový vzhled.
Na silnici se vytvořila menší kolona. Vepředu dopravu řídili dva policisté s reflexními vestami přes dlouhé nepromokavé pláště.
Stáhnu okénko svého vozu a do auta vletí závan chladu ,,Co se děje?“
,,Bouračka, řidič sjel ze silnice a nevypadá nejlíp.“ Křičí na mě jeden zmáčený policista, aby přehlušil bubnování deště.
,,Ale nemusíte se obávat, všechno máme plně pod kontrolou. Chvilku strpení a dostanete se na vedlejší cestu. Kam to vlastně jedete?“ Dodá zvědavě muž ve svítící vestě.
,,Do Eastwoodu, kudy se tam teď dostanu?“
,, Do Eastwoodu jo? Až Vás pustím zabočíte po 1 km doleva, dostanete se na dlouhý kamenný most. Přes ten přejedete a potom kolem lesa vede jediná silnice, ale buďte opatrná. Občas se tam stane nehoda. Nezastavujte pokud uvidíte stopaře.“ Dořekne polda a já vidím v jeho tváři záchvěv strachu.
,,Proč? Co se tady děje?“ dost se divím, protože kdo by nebral stopaře za deště? A co když někdo bude mít poruchu na autě a směřuje k pumpě?
,,Můžete jet!“ Mává na mě druhý policajt.
Auto startuje a já jedu podle instrukcí. Opatrně přejíždím po mokrém kamenném mostě na druhou stranu. Déšť zesílil a kapky bubnují na kapotu červeného Dodge. Silnice je upravená. Cestou jsem nepotkala žádné auto. Doufám, že správně trefím, protože podle mapy už nejedu. Bohužel.
Hvězdy svítí do temné noci a silnici osvětlují pouze dálková světla automobilu. Chvíli jedu podél lesa, zatím nic zvláštního. Zrovna když si vzpomenu na balíček od Ricka, uvidím zmáčenou postavu na silnici. Dupnu na brzdy a auto sebou prudce škubne. Ještě, že mám pásy. Ohlédnu se přes přední sklo. Postava nikde.
,,Bože můj“ vystoupím zděšeně z auta. Zmoknu no, ale co když jsem někoho zabila? Vyběhnu před auto, ale nikde nikdo.
,,Je tu někdo?“ volám do tmy, ale kromě ozvěny svého hlasu a dopadání deště na silnici neslyším vůbec nic.
Rozhlédnu se kolem, ale kromě silnice a temně vyhlížejícího lesa nic nevidím. Kam asi zmizel? Pomyslím si. Určitě tam stál, viděla jsem ho! Rozhlížím se kolem auta a najednou si všimnu záblesku světla mezi stromy. Zamrazí mě, ale i přes strach vejdu do temného hvozdu. Bojím se, ale zvědavost je silnější než lidská slabost jménem strach. Kráčím opatrně krok za krokem od osvětlené silnice Hoodroad. Slyším své vlastní kroky, které doplňuje křupání větví. Cítím svůj zmrzlý dech.
,,Halo, ozvěte se.“ Zkouším znova volat.Odpovědí je mi ticho.
Kráčím doslova po krůčkách blíž a blíž ke krajnici silnice.
,,Nechci vám ublížit, chci vám pomoct.“
Čím víc se hloubka lesa blížila, tím byl chlad větší. Jessie slyšela kroky, ale nebyly její. Zastavila se. Kroky po chvíli ustaly. Ohlédla se přes rameno. Zahlídla stín. Bála se otočit, ale musela. Zaťala pravou ruku v pěst. Prudce se otočila a napřaženou rukou bouchla do stromu. Zakvílela bolestí.
Při pohledu na krvácející ruku začala litovat, že vystoupila z auta. Podívala se na svůj mobil, ale v lese nebyl žádný signál.
,,Sakra, sakra, zrovna teď a tady.“ Klela nahlas dívka.
Chtěla domů, ale nemohla. Ne teď. Rozhodla se vrátit na silnici. Třeba ji někdo zastaví nebo snad bude mít signál tam.
Rozhlédla se kolem sebe, aby našla nějakou cestu, ale nikde nic. Zem byla zavátá čerstvě spadeným listím. Nikde žádná cesta nebo alespoň stopy kudy přišla.
Vydala se tedy nejpravděpodobnějším směrem a doufala, že jde správně. Boty se ji bořili do měkkého bahna a po obličeji ji stékali kapky vody v proudech. Vlasy měla na durch mokré.
Obcházela les s mobilem v ruce a pozorovala stav signálu. Ale marně. Pobíhala po lese a hledala nějakou známou cestu, povědomí strom nebo něco takového. Ale v té tmě a hustém dešti se vše měnilo.
Jess se klepala zimou, její mikina byla mokrá a promrzlá. Musí ale najít cestu, proto kráčela dál a byla tak zabraná do displeje svého LG, že si ani neuvědomila, že není na tomto místě úplně sama. Doufala, že se jí podaří zprovoznit přístroj, když ji najednou něco, nebo spíš někdo, srazil k zemi.
